Nefér výhoda - co by měli rodiče vědět.

Než půjde naše dítě poprvé do školy, má za sebou již šest nebo sedm let vývoje, kdy je schopno se "samo" učit, byť to bylo s naší pomocí jako rodičů, od kamarádů, okolí, kterým bylo dítě obklopeno. Náš úkol jako rodičů spočívá v tom, abychom vytvořili k učení vhodné podmínky a podpořili to dobré v jeho osobnosti.

Cílem výchovy tedy reálně nemůže být vytvoření harmonicky a všestranně rozvinutého člověka, ale vychování člověka, jenž bude znát své vlastnosti a schopnosti, dokáže je uplatnit a který bude schopen šťastně a plnohodnotně žít.

Hlavní úkol školy je rozvinout osobnost dítěte - žáka, veškeré učivo je pouze nástrojem k dosažení cíle.... Ve škole již osobnost dítěte nelze utvářet tak snadno jak si představují rodiče. Osobnost dětí je utvářena v prvních třech letech života a v dalších šesti letech je téměř většina osobnosti (nelze vyjadřovat v procentech nebo nějakých jednotkách) hotova. K nám jako učitelům do prvních třích přichází děti, které jsou na školní práci a studijní nároky v různých úrovních připraveny.

Prvních šest let života je rozhodujících, zda máme ve třídě dítě, které se nebojí poznávat a samo poznávat chce. Zda je komunikativní, kreativní, odvážné, schopné soustředění, vytrvalosti a nebo zda se schopnosti dítěte pohybují v obou krajních polohách, například strach vs útočnost, pasivita, hyperaktivita. Oněch prvních šest let je totiž zásluhou nebo výsledkem působení rodičů na dítě.

Jako rodič i jako učitel mám možnost srovnat výchovné metody své s výchovou rodičů mých žáků,  včetně možnosti porovnání s odbornou literaturou. Je také pravdou, že je velký rozdíl, v pojetí výchovy dítěte, zda vychováváte prvorozeného/prvorozenou, či další dítě v pořadí a zda tím kdo vychovává, hraje si, odměňuje,  případně trestá,  je otec či matka nebo ještě někdo jiný.

Stěžejním tématem tohoto článku je prvních šest let, přesněji rok dva před nástupem do školy. Dítě před nástupem do školky musí zvládnout alespoň částečnou sebeobsluhu, tj, umět se obléknout, samo se najíst, použít toaletu a nemít pleny, umět vyjádřit slovy (nikoli pantomimou nebo kojenštinou) své přání, zapojit se do hry, společných aktivit.... aj. Toto naučit dítě je úctyhodným podílem výchovy matek.

Matka je z hlediska filosofie výchovy  prvním a nejdéle působícím učitelem - učitelkou člověka, a to často ještě dlouho po své smrti. Vliv matky v nás zůstává po celý život stejně jako vliv otce.

Role otce spočívá ve výchově v poznávání a rozvoji potenciálu dítěte, trpělivosti, kreativity, řešení problémů, vypořádání se se stresem, strachem, umění navazovat vztahy a udržet je, umět se soustředit, umět i prohrát a z prohry se poučit. .... Teď nepíši jako učitel, ale jako otec a zastávám například názor, že přerušit zápal nebo soustředění hry či objevování dítěte například jen kvůli obědu či večeři je téměř výchovný hřích, což je třecí plocha mezi pojetím výchovy otců a matek. Udržet soustředění, zájem a nadšení pro objevování například, je  mnohem důležitější pro život než mít včas plný žaludek a spojit si toto s jídlem a nebo ještě hůře trénink soustředění kvůli jídlu přerušit. Naše děti jednou bude živit schopnost začít a dokončit práci. Mzda či jídlo bude potom odměnou, nikoli nutnou touhou.

Německý psycholog Alfred Bierach před mnoha lety vydal knihu Varovné signály duše. V osmé kapitole nazvané Zabržděný vývoj popisuje desatero výchovných poklesků, které jsou způsobeny přetížením či nezralostí rodičů, ale i únavy učitelů, kteří mohou slovem napáchat velké škody na tvořícím se potenciálu našich dětí.

Výchovný hřích číslo jedna ve smyslu

"To není důležité", "Ještě to nemůžeš", "Jdi od toho, jen překážíš"... o řada podobných pronesených vět působí na děti destruktivně v jejich sebepojetí a sebedůvěře. Dále mohou děti slýchat věty typu "Maminka tady není jen pro tebe", "Co zase chceš?", "Jdi už", "Mlč, když mluví dospělí" aj.

Možnými následky jsou zapadnutá poselství do duše dítěte, které z něj činí šedou myšku, Popelku, která uvažuje v rovině "To jsem jen já". Po této výchově z nich vyrůstají neprůbojní lidé, bezmyšlenkovití vykonavatelé příkazů, kteří si sami nevěří a svou existenci promarňují na bezvýznamných zaměstnaneckých místech a bez jakékoli radosti z práce a činnosti, která by je naplňovala smyslem. Vy sami byste snad  chtěli žít život plný neuskutečněných činů a odepřených radostí?

Dítě může ve svém monologu zajít dál a nastavit se na úvahu: "Když se rodiče kvůli mne tak obětují, musím jim za to být celý život vděčný/á. A nebo naschvál vznikne potřeba nadměrné kompenzace a vypadat nebo ze sebe vydat víc, než na co stačí jeho síly... Honby za postavením, dodáváním si významu. Je možné i přiblížení se narcistnímu vývoji osobnosti.

Druhý hřích A. Bierach popisuje apelem na rozumnost a vyspělost dítěte. "Nebuď jak malá/ý"!.... "Nedělej hlouposti, už jsi dost velký/á na hlídání bratříčka", "Za mých časů se děti již musely postarat o domácnost a zastat práci dospělých", "Jsi nešika", "Nic z tebe nebude", "Kdy se už začneš ovládat"?, "Tak velký kluk už nepláče", "Tak se nechová mladá dáma".

Možnými následky této výchovy jsou zaražení lidé plní komplexů, kteří se nedovedou z ničeho radovat. Žijí jen smyslem pro povinnost a svým způsobem života ovlivňují atmosféru kolem sebe, třeba tím, že záměrně vytvářejí v druhých pocity viny, za to, že si po práci a námaze chtějí prostě jen odpočinout. Nesnesou, aby viděli, že vy si užíváte volný čas, zábavu, radost a snaží se všemožnými způsoby vás přimět k plnění toho co sami chtějí a představují si, že je to jediný správný postup.

Jsou vždy připraveni nabízet svou pomoc a to i přes odmítnutí. Sloužit do absolutního sebezapření a obětování se pro blaho svých blízkých je potom jediným smyslem jejich života. Jsou to potenciální pacienti terapeutů, nicméně pomoc nehledající - to přece oni nepotřebují...!!? Znám pár příkladů dle tohoto prohřešku a vy jistě najdete četné příklady i z filmové tvorby.

To že kluci nepláčou je další zcestný mýtus. Koleno nebo loket prostě bolí a tak pláč je logickým a přirozeným projevem bolesti a nebo snad chcete vychovávat bezcitného a tupého jedince - např. potenciálního žoldáka? Prožíváte-li nějakou bolest, není to nic ostudného a je věcí osobního přístupu, jestli u projevu své bolestí potřebujete obecenstvo. Jiným způsobem vypořádání se s tímto pojetím výchovy, a opět ne příkladným, je povalečství, egocentrické přerostlé děcko, fňukající dospělá osoba, lkající nad obecným nepořádkem a se sklony k manipulaci s ostatními v krvi.

Čím déle ponecháte dítěti příležitost být dítětem, tím lépe se rozvinou jeho kognitivní a behaviorální schopnosti a tím i šance v životě uspět... Rozbité koleno patří k tomu, aby se dítě naučilo vyrovnávat s bolestí a nepohodou. Vše výše i následně uvedenou jsou jen ilustrativní příklady možných důsledků a při chápání příčiny a následku je možné předejít negativním dopadům našich slov a činů.

Další v řadě  dle A. Bieracha výchovný hřích snad nejrizikovější. Záleží velmi na vašem rodičovském svědomí, zralosti a odpovědnosti vůči dítěti. Školu pro rodiče bohužel nemůžeme poskytnout, ale na toto je třeba dát pozor.

Být rodičem a současně plnit ještě další společenské a zaměstnanecké role není jednoduché. Lehko se říká, ale těžko se to bere zpět. Z přetížení, přepracování, často vlastní úzkosti nebo strachu z našich úst by neměly vyjít slova tohoto typu, byť to může vypadat neškodně: Nelze naznačit nebo dokonce vyslovit větu ve smyslu "Kdybys raději nebyl/a", Dám tě do polepšovny jestli budeš zlobit", "Za co mě bože trestáš, že mám takové dítě...."

Toto málo stačí na vytvoření pocitů viny, sklony k depresím, sebevražedným myšlenkám, sebepoškozování a nebo k extrémismu. Pravda, deprese jsou hnacím motorem filosofického myšlení, které může pokračovat zmoudřením, osvícením nebo něčím ostřejším v hlavě, než je myšlenka. Tedy pozor. I dítě potřebuje mít vlídné a bezpečné prostředí plné pochopení a trpělivosti.

Někdy dítě, jak Bierach píše, z rozhovoru dospělých vyslechne, že je nežádaný potomek, že rodiče měli jiné plány, které jim překazilo těhotenství, že porod byl strašně komplikovaný a ohrozil život matky. Toho si děti všimnou velmi brzy z posunků, řeči těla a myslím, že již od tří nebo čtyř let tomu velmi dobře rozumí dívky a chlapci cca o rok později. Dítě vycítí, že pro rodiče představuje více obtíží než radostí.

Dítě je samo znejistělé a hledá východisko ve velkých výkonech, těžkých úkolech,v horách práce, i kdyby si je měl/a sám/sama vymyslet.

Kdo je tak předčasně a tak příliš zřetelně odmršťován, pokouší se někdy nalepit se na náhražkové osoby a těch se už nechce pustit. Často se stane, že žena, která prošla tímto stylem výchovy, ničí život všech kolem sebe a nepřipustí, že je v jejím přístupu cokoli špatně.

V případě mužů jsou to sklony k alkoholismu, drogám, příklon ke gangům nebo deviantním skupinám. Bierach uvádí i motorkáře - nemohu tak zcela souhlasit.

Pátý prohřešek zasahuje pocity blízkosti, sounáležitosti, sebedůvěry a schopnosti navazovat vztahy i opzději intimitu spíše dospělého než dítěte. Dítě má přirozenou potřebu být někomu z rodičů nablízku a blízkosti si svým individuálním způsobem užívat - aniž by cokoli tušilo, jak cenné tyto zkušenosti v dospělosti jsou. Nicméně, vše se může začít kazit po větách: "Nemačkej se na mě", "Nejsem hračka na mazlení", "Nepusinkuj mne pořád" ...apod" To může způsobit strach z blízkosti a později potíže s pohlavními partnery. Chabá schopnost navazovat kontakt, sklon k osamělosti nebo odmítání kolektivu a spolupráce. Vynaloží mnoho energie na to dokázat věci samo bez pomoci druhých, hlavně se nesmí spoléhat na druhé.... Ztížená schopnost prožít blízkost někoho ani sebe sama.

Rodičům je těžké radit jak vychovávat dítě. Každý si do života odnášíme poselství předků, která vědomě či častěji nevědomě předáváme svým dětem.

V čem zcela jistě neuděláme chybu, je vyjít dětem vstříc v jejich touze po objevování. Musíme si uvědomit, že je pro ně vše nové a údiv, radost, touha učinit zkušenost je ohromná a neměla by se limitovat příliš. Pod svým dohledem můžeme dětem prokázat více služby, než je častovat zákazy a přehnanou hyperprotektivní výchovou. Měli bychom s dětmi mluvit jejich srozumitelným jazykem a dovolit jim, aby nám pomáhaly např. v kuchyni a současně je upozornili na rizika, která tam jsou. Je třeba přenést se nad tím, že to je často opak pomoci, ale nikdo šikovný se nenarodil, ale stal se jím. Nelze zde uvádět deatilně všechny příklady, ale například, nechat dítě dotknout se horkého šálku s čajem nebo hrnce, aby pochopilo význam slova, co skutečně pálí a bolí. Chce-li dítě lézt na strom, tak ho napřed naučte padat, nikoli mu v tom bránit. Vysvětlete mu, a držte ho přitom za ruku a ukažte jaká výška je již riziková a jaká je nebezpečná a raději na to obětujte třeba vázu. Fyzikální zákony jsou nekompromisní a platí jak pro vědce, tak pro vás a vaše děti. Tam víra v anděly a boha nepomůže.

Dalším výrokem i činem , který se do dětské duše zakousne, aniž to tušíte a na který si děti jistě rády zvyknou, zvláště jde-li při tom o nějaké sladké či věcné odměny, úlevy proč něco nemusí nebo za ně udělají jiní. Větičky plné starosti a účastenství zní častěji od babiček nebo příliš pečujících blízkých.

Říká se, "kam pán Bůh nemůže, pošle babičku" ale někdy je z větší části práce čertíků v dětské duši. Velmi pozorně a nevinně znějí dítěti i okolí věty " S touhle rýmou prostě nemůžeš do školy", "Ty začínáš kašlat?", "Nebolí tě to tady? To přece musí bolet"!, "Hned mi hlas, když se nebudeš cítit dobře"... apod. To jsou komentáře, ze kterých dítě rychle vycítí, jak silný argument je útěk do bolesti. Jak spolehlivá je prosba o hračku, sladkost, zvláště, když dítě něco bolí doopravdy a navíc když bolest se naučí mistrně předstírat. Stačí vzpomínka na povídání starších tetiček, příbuzných na téma nemoci či bolesti a jak snadno se lze díky bolesti vyhnout povinnostech.

Pravdou je, že ve škole šířit chřipku nebo nějakou virózu není nic pěkného, ale na druhou stranu přiznejme si, jak často si my dáme úlevu nebo pohov při náznaku bolesti hlavy či zad.... Děti rychle zjistí, že dospělí si povídají o nemocech a utrpení všeho druhu a proč by to děti nemohly zkusit.... ?

Jiný typ pastičky na rodiče je přehnaná péče o pohodlí dítěte. Jesliže se vaše dítě natáhne po zakopnutí, není příliš prozíravé z vaší strany zahrnete-li svého potomka vyděšeným pohledem a reakcí, jako by si skutečně zlomil ruku nebo nohu.

Poznáte velký rozdíl v přístupu k dítěti, které je přehnaně opečováváno při pádu a u dítěte, které sice upadne stejně a možná je to hrozivější pád, nicméně zvedne se, usměje se a běží dál, než dítě, které se při pádu rozbrečí a chce na sebe strhnout veškerou pozornost a mohlo tak získat hračku, sladkost, i když již má naši pozornost.

Mluvíme-li o pádech, bolístkách, odřeninách, ty k dětství patří. Dítě, které se po pádu rychle zvedne a vezme pád "sportovně" pokud ho to naučíme, si povede v životě lépe a bude se cítit sebejistěji, než uplakánek, jehož jsme naučili, že každá bolísta si zaslouží důkladnou pozornost naši či jeho okolí.

Další prohřešek by mohl být častější od prarodičů, kteří hůře snáší pláč dítěte, které má touhu po hračce. Máte-li doma dvojčata, je to ideální příležitost, jak děti naučit týmové spolupráci. Kupovat například při každých narozeninách, svátku jednoho z nich, vánocích či jiné příležitosti, vždy dvě naprosto stejné stavebnice lega, dvě stejná auta, dvě stejné panenky.... tím si zaděláváte nejen na větší finanční težkosti, ale také může (je to značně individuální) vzniknout v budoucnu problém se začleněním do týmu, s přijetím role, či s odkladem potěšení....

Další  poselství by se dalo nazvat "já raději sám". Jistě si vzpomenete na své starší sourozence, rodiče či prarodiče, kteří vždy věděli, jak by se některé věci měly dělat. Jak jsem již napsal výše, pro děti je vše nové a lze považovat za hřích odrazovat z jejich radosti poznávat a zkoušet.

Je lépe dítě obeznámit s riziky a říci mu, jaký je optimální postup, nicméně, pokud to bezpečnost dovolí, ať si vyzkouší své metody a postupy. Nás by se měl týkat vnitřní zákaz se smát, či vysmívat se. Měli bychom se zdržet vět podobných například těmto: "Na tohle jsi ještě malý" - (nicméně, nebude to napořád), větou "Jak tohle chceš dokázat, je pro mě záhadou?" docílíte minimálně jen toho, že se vaše dítě vlastní iniciativy raději vzdá - To skutečně chcete?

Kritizovat umí každý, i ten kdo vlastně mnoho neumí. Vy buďte těmi, kdo mohou dát dítěti radu nebo alespoň neodrazovat od snahy experimentovat a zkoušet nové postupy a přístupy k řešení problémů. Zjistěte si předem, zda dítěti nehrozí rizika pádu nebo zranění či jiný druh nebezpečí a nechte jej ať Vám samo ukáže co zamýšlí.

Alespoň neriskujete, že dítě snáze upustí od svých úkolů, plánů, kterými by se mohlo více namáhat nebo před nimi uhýbat. Mohlo by to dojít až do fáze, že bude odkládat zkoušky a nebo se do všeho pustí a nic nedotáhne do konce. Mohlo by provozovat více sportů, ale v žádném nevynikat, právě tak jako několik cizích jazyků, o jejichž studium se léta pokouší.

Poselství mířící na samostatné myšlení. Škoda každé nezodpovězené otázky dítěti. Někteří z rodičů z vlastního pohodlí odbudou své zvídavé dítě větou: "Stejně nic nevymyslíš" "Nehloubej o tom", "Tomu ještě nerozumíš"..... Škoda, že negativní postoj k myšlení, který tímto způsobem děti získávají od rodičů nebyl nikdy uznán na úroveň jednoho ze smrtelných hříchů. ?!

Před staletími se samostatné a nezávislé myšlení církvi nehodilo, ale v současné době, je toto aktuální. Jako by rostly zástupy lidí majících negativní postoj k myšlení, ke vzdělávání, k duševnímu životu a ke kultuře. Výsledkem mohou být i chaotičtí lidé, odmítající jakékoli plánování, poznání a spoléhajících se na svou intuici, a nebo se naopak tak spoléhají na své vědění, že jsou pro praktické úkoly v životě nepoužitelní.

Naučte děti hrát šachy. Nekritizujte je za prohru a rozhodně se jim neposmívejte. Šachová hra je velký životní příběh, který stojí za to znát a to nehovořím o výhodách, které dítě díky umění šachové hry získá. O tom v jiném článku....

A. Bierach nazývá komunikační prohřešky dospělých vůči dítěti poslestvíma proto u tohoto názvosloví  i já zůstanu.  Toto poselství zasahuje pocitovou stránku, apeluje na racionalitu, chladný kalkul, účel světící prostředky. Někteří rodiče toto mohou dělat i záměrně. Mohou klást důraz na to, aby dítě potlačovalo své pocity, aby se ovládalo, odpíralo si to co je příjemné a na co má člověk právo...

Dítě, zvláště v předškolním věku, je velmi citlivé na to co může zvládnout a samo se nepustí do ničeho o čem neví. Má menší výdrž, slabší schopnost se soustředit. Do doby, než se vyvine kritické myšlení, je ještě daleko a tak nutit dítě k tomu, aby bylo přesné jako počítač, ovládalo se, chovalo se racionálně a nefantazírovalo, se rovná handicapování dítěte po sociální, emotivní i kognitivní rovině pro budoucnost. Vývoj, jak píše A. Bierach může proběhnout i obráceně, a dětskou duši nasměrovat do světa zážitků, pocitů, i kdyby si je mělo vyhledávat samo.

Předposlední poselství naznačuje rodičovskou představu, že když zaměstnají své předškolní nebo mladší školní dítě zájmovými aktivitami jako jsou gymnastika, anglický jazyk, výtvarný kroužek, fotbal... a pod a během celého týdne mu nenechají vydechnout, že mu tím prokazují nějakou zvlášť výjimečnou službu.

Nelze namítat nic proti výše uvedeným aktivitám. Pokud zůstanou tři dny plus víkendové dny v týdnu volné pro hru s ostatními vrstevníky a povídání s rodiči, vlastní záliby, je vše v pořádku. Nelze ovšem souhlasit s rodiči, kteří mají představu, že každodenním drilem (či drezurou) svému dítěti více prospějí. Stejně také nelze souhlasit ani s tím, že by televize a počítačové hry a nebo takzvané edukativní programy v tabletu nebo mobilním telefonu měly nahradit společnost dítěti a vybavit ho nejlépe pro život ve školních letech. Televize v tomto případě napáchá více škody než užitku, zvláště, když rodiče nehlídají na jaké programy se jejich děti dívají. V tomto směru je třeba hledat zlatou střední cestu mezi tím, kdy dítě přetížit a nebo dát plnou volnost, aby si dělalo co chce.

Nákup tabletů a pouštění počítačových her je přímo zabiják sociální komunikace a schopnosti poznávat, soustředění vašich dětí... Jste skutečně přesvědčeni, že tablet je pro dítě pomůcka ke vzdělání? Každý obchodník vám rád navykládá, jak mu tím ve škole prospějete, ale pedagogická praxe hovoří o osudovém opaku. Obchodníkům jde o zisk a vám jde přece o dítě. O myslící a tvořivou bytost. Tak ji nezabíjejte koupí tabletu a chytrého telefonu. Nepřeceńujte schopnost pevné vůle u svého dítěte odolat hrám a messengeru s kamarády. Možná bude vaše dítě dobrým hráčem čehokoli, ale sotva úspěšným člověkem, který by měl obstát ve tvrdé konkurenci na trhu práce.

Čtením knih a povídáním  si o nich, vybavíte své dítě daleko lépe, než destruktivním působením tabletu na myslící orgán vašeho dítěte. Abyste dobře rozuměli... překlikáváním "obrazovek" a her se dítě učí povrchnosti, nad ničím nepřemýšlet a pak prostě toto může být jeden z důvodů, že selže v nějaké důležité oblasti svého života.

Poselství poslední, apelující na žádoucí obraz dítěte, dle rodičovských představ. Děti jsou často velmi živé, užívají si radost, praktikují zvídavost všemi směry, zejména neprozkoumanými, kterých je prvních 25 let života (kdy již delší dobu nejsme dětmi) stále ještě mnoho. Zde se ovšem setřetává představa dítěte a představa rodiče o tom co je vhodné. Rodič je od toho,  aby mentoroval, ale také aby miloval své dítě a pomáhal mu v mezích jeho intelektu, schopností i v mezích zákona poznávat. Někteří rodiče jako by hledali sami sebe v dítěti a proto jej častují káráním, příkazy, pochybnostmi. V jiných případech do dítěte vkládají své nenaplněné ambice.

Dělá-li dítě něco, co neodpovídá, či přímo odporuje našim představám slušnosti, měli bychom taktně dítě upozornit na nevhodnost chování a nejlépe mezi čtyřma očima a snažit se v něm nevyvolávat pocity viny nebo hanby. Není vhodné komentovat dětské aktivity slovy:"Jestli to ještě jednou uděláš, nařežu ti", "Musíš se změnit, jestli nechceš špatně dopadnout", Teprve až budeš dělat to co je správné, můžeš počítat s mou pomocí".... To je potom ona výchova, vedoucí k pocitům méněcennosti a nutkavému selhávání, k pocitům osamělosti, nešikovnosti, snaha vyhýbat se pevným vztahům, aby nezažili odmítnutí. A nebo se takto trápená duše rozhodne pro jiné pojetí sebe. Pomyslí si, například: "Když už jsem tak špatný, jak pořád říkáte, tak vám dokáži , jaké to je být opravdu špatný.

Každé dítě v různé míře nedobře nese citové vydírání, manipulaci i zneužití důvěry. Nebylo cílem vyjmenovávat zde všechna poselství, která dětem z dětství zůstanou v duši do pozdní dospělosti. Každý z nás alespoň jedno z takových poselství vyslechl. Někdo více, někdo méně. Nemusí to nutně znamenat nějaké omezení, které by Vás později činilo nešťastnými. To co si odnášíme od rodičů jsou jakési tretry na běžeckou trať. Někomu se v nich poběží lehce a rychle, vytrvale a někdo může ztratit tempo nebo dech po pár metrech. Bude záležet na našich dětech, jak se vypořádají s vkladem o nás rodičích a jak snadno se jim bude hledat místo v životě.

Kojenci a malé děti jsou zcela otevřené všemu, co se odehrává v jejich okolí a jeho dění nevědomě napodobují hravou formou. Proto je rodičovský vzor nejelementárnějším výchovným prostředkem v prvních letech života.

Dítě nevnímá jen to, co rodič dělá, ale také jak to dělá, jak jedná a co při tom říká. S čím větší láskou a zdravou péčí rodič jedná, tím pozitivněji na dítě působí. To je třeba cvičit, protože žádný rodič tuto schopnost nezískává automaticky. Uvedených několikt poselství je ještě velice mírných ve srovnání s těmi, s nimiž se lze setkat od dětí či ropdičů jako učitel nebo jako sociální pracovník. Zralý rodič by se měl dokázat vcítit do duše svého dítěte a zachovat se dle zlatého etického pravidla.

V každé rodině jsou děti velmi rozdílné. Výchova a dědičnost nepředstavují neměnnou danost. Dítě není tabula rasa a přináší si do života i něco "vlastního", což se projevuje postupujícím časem výrazněji. U jednoho dítěte může i přes mírnou nepřízeň přístupu rodičů převládat zářivý a radostný tón a u jiného dítěte bude určujícím pocit nejistoty, strachu, pocit, že to není ono.

Věřím, a snad jsem v tom s odborníky zajedno, že láskyplnou péčí a dobrou výchovou nelze zabránit všem problémům, které dítě potkají, ale pokud dítě nějaké potíže potkají, neznamená to, že je to výchovou.

Závěrem:

• Láska, dostatek vhodných podnětů, klid a teplo spojené s jednoznačností a hranicemi (pravidly), vytvářejí základní atmosféru, v níž je dítěti velmi dobře.

• Pokuste se nalézt skutečný střed mezi příliš silnými a příliš slabými podněty, mezi předčasnými požadavky a požadavky ve vývoji překážejícími.

• Ve výchově neexistují všeobecně platná řešení. Mějte odvahu dělat i chyby. Naslouchejte svým citům a úsudku.

• Mějte neustále před očima: Dítě napodobuje vše, co k němu přichází od vás.

• Každé dítě má své osobní vlastnosti - mimo jiné k němu patří také překážky a potíže.

Přeji Vašim dětem hodně úspěchů v prvních krocích ve první dny ve školce a také štěstí a potěšení ze vzdělání na základní škole a vám rodičům co nejvíce moudrosti, nadhledu a radosti.

Zdroj literatury:

BIERACH, A.: Varovné signály duše. Alternativa. Praha 1995

BOM, P., HUBER, M.: Průvodce péčí o dítě - od 1 do 4 let. Fabula. Hranice 2005