Dva roky prázdnin?

Doba kovidová nás naučila mnohým zkušenostem a poznání na mnoha rovinách.  Když už jsem se smířil s tím, že to vyležím až v márnici, druhý den po mých lednových narozeninách mi začalo být mnohem lépe. 

Moje doména je politika, ale i vzdělávání.

Pěkně to vystihuje vtipný dialog mezi otcem a synem, nalezený v učitelských facebookových skupinách.

Otec: Víš kdo byl Jules Verne?

Syn (16): Jasně, ví každý...spisovatel...

Otec: Vidíš, lidi se mu smáli, jaký je fantasta a snílek a kolik těch jeho fantaskních věcí se stalo skutečností...

Syn (s povzdechem): Jo, třeba dva roky prázdnin. Tomu dřív fakt nikdo nevěřil.

Co je  podstatné, lidé se začali učit, jak vidět politikům do karet, začali více číst, více komunikovat se svými dětmi, protože na nich je nejvíce vidět, jak moc jim chybí kamarádi ze školy a některým snad i ta škola a učitelé. 

Mne jako učiteli mí studenti chybí velmi. Také mi to tzv. leze na hlavu a  po 15 letech jsem konečně zase vytáhl paletu, barvy a pustil se do malování svých oblíbených motivů antiky, moře, Provence a některých dalších. 

Dopsal jsem další kapitolu knihy a další dvě povídky. 

Uvědomil jsem si, že jsem své vlastní děti  viděl jen 52 hodin z celého minulého  roku 2020, pokud počítám začátek března 2020  k dnešnímu dni. Vždy se vyskytla nějaká překážka, kterou jsem musel respektovat a má ex mohla být spokojena s pocitem jakéhosi dobra ve prospěch dětí.

Vánoční svátky? Škoda, že raději neproběhly jako ty předchozí (opět o samotě), když nemohly být s někým, na kom vám záleží. 

Nalezl jsem v sobě míru odpuštění v době, kdy jsem ležel v lednu 2021 s kovidem a kdy jsem si připomněl, že zápal plic v roce 2008 byl daleko horší v tom, že mí nejbližší za mnou ani nepřišli, ale o to větší bylo překvapení, že dvakrát týdně a celý měsíc a půl za mnou chodili žáci ze tříd,  kde jsem učil češtinu, dějepis a fyziku.   To potěšilo nejvíc. Proto jsem se rozhodl ve školství zůstat. 

Tento rok v lednu jsem pochopil, jak ošemetné a sebeklamné jsou mezilidské vztahy.  Smířil jsem se, že kovid vyležím v márnici. Rozpadlý vztah...  Znělo strašně, poslání do neslušných míst od někoho koho máte rádi a stojíte o pokračování vztahu, za to, že jsem nemohl s kovidem přijet na noc nebo na víkend, abych byl snad ošetřován?   

Bylo to cenné přemýšlení. Dilema, jestli kovid vyležím už v posteli  nebo až v márnici nějak zapadlo a vyspal jsem se z toho.   Tady se kovid podobal zápalu plic z roku 2008 právě ve stejném dojmu, že pro někoho znamenáte něco významného jen pokud plníte jeho potřeby...  Při zápalu plic bolelo každé nadechnutí, až jsem se jedno ráno probudil v nemocnici, ale tady nevím, jestli víc bolely žebra, plíce nebo srdce.... Rozchodu nelituji. Tuto maličkost a nezralou reakci bych prominul, ale to další už nešlo.  Synovi v roce 2009 byly teprve tři měsíce, a já od ženy, kterou jsem miloval a byl ochoten se vzdát svých ambicí, slyšel slova, z nichž se mi fyzicky udělalo špatně - uvědomil jsem si, že jsem byl jen deklasován na plemenný dobytek.

Dva roky prázdnin podle Julese Verna  mohly by být dvěma roky sebepoznání. Nejen pro mne, pro mé děti śnad jednou také i pro celou společnost. Ne každý z toho hned něco dobrého vytěží, ale je to období změn, které se rýsuje od března minulého roku. Nejen toho, že mezilidské vztahy mají mít jinou než ekonomickou podobu, ale i to, jak důležitá je politika a lidé, kteří stojí v jejím čele. Lidé, kterým jsme věřili a někteří z nás je i volili a přesto skončili zklamáni, jako z toho, koho jste si chtěli přivést k sobě domů. 

Do Úval přeji mnoho štěstí při sebepoznání.