České plebejství

Článek, který inspiruje k zamyšlení nad českou politickou kulturou a dějinami. .... Od dob rozpadu Rakouska Uherska se s ceskou povahou děje něco nedobrého...

Reaguji na článek, který není moc pěkné čtení a mám obavy, že naštve především lidi, kteří neumí na sebe nahlédnout s odstupem. Vážím si českých dějin, jejich osobností, a sleduji, jak se nám naše dějiny pěkně pomstily na povaze našich lidí, protože k nim nepřistupujeme jako k lekci, ale jako provinilí či ukřivdění pozorovatelé. Povahová devastace míří až na Hrad. Sice pozvolna uznávám, že některé postoje současného prezidenta týkající se obrany evropských hodnot mají své opodstatnění a ztotožňují se s postojem zemí V4.

G.B. Shaw v nějakém svém díle napsal "Nízkost v osobě králově lichotí většině národa" a jako by vystihl současný stav v české společnosti. On je zřejmě z tohoto důvodu populární u významné části veřejnosti. Je pohodlnější prosazovat plebejství, kašlat na vzdělanost a místo osobní odvahy se schovávat za dav, který je anonymní a všichni navzájem očekávají, že někdo začne...

Autor článku mohl dodat, že s národní povahou to bude jako s jejím přízvukem, který je na začátku slova či téměř každé české věty. Stejný příměr se hodí na politické myšlení - někdo zamává ideologií, fóbií či averzí, společnost si s tím pohrává a pak po tom neštěkne pes, protože plno intelektuálů je nastaveno z našich škol a univerzit na kritiku, místo hledání konstruktivních řešení. Snad proto jsou facebook a hospody plné generálů a názorových leadrů, neboť v nadávání a stěžování si jsme přeborníci, to abychom si například nezáviděli úspěch.

Čechům chybí velkorysost. Jako by se vytrácela s každou další generací od rozpadu monarchie. Místo velkorysosti nastupují strachy o identitu, místo v Evropě a stavovskou či spíše moderně řečeno společenskou příslušnost. Zabývám se historií poměrně dost dlouho na to, abych si všiml proměny vnímání dějin českou veřejností.

Již se naštěstí neřídíme "daty a fakty" Jiráskovy historické prózy, a navíc generace učitelů, která na takovém výkladu trvala, pozvolna odchází od kateder. Naštěstí. Všiml jsem si, že roste počet lidí, kteří na své dějiny nahlížejí racionálně.

Například: Husitská revoluce dnes není vnímána jako boj proletariátu proti panstvu, ale jako náboženské hnutí, kterému bychom mohli přiřadit charakter terorismu. Zikmund dnes není interpretován jako ten, kdo národ ničil a utiskoval, ale jako ten, kdo se snažil zachovat dědictví po svém neméně slavném otci Karlu IV, protože i on sám byl králem této země a odpovědný za svůj lid. To, že mu přispěchala také naše německá šlechta, když ta naše česká z části odmítla účast na nastolení pořádku, bylo ještě donedávna prezentováno v duchu Jiráskova či Palackého výkladu, jako nenávist mezi Čechy a Němci. Jsem rád, že tomu tak dnes není.

Bílá hora. Česká stavovská vojska místo toho, aby čekala nastoupena na bitevním poli dne 8. 11. 1620, se probouzela po prohýřené noci v pražských hospodách a nevěstincích. Není tedy proč se divit, že se tehdy císař zachoval z pohledu politiky racionálně.

Po Bílé hoře mohla zaniknout čeština jako jazyk. Germanizace postupovala podle toho, kdo vládl. Cuius regio, eius religio, (někdy též cuius regio, illius religio, znamená: 'čí země/panství, toho víra', v tehdejším pojetí též německá forma: 'wes der Fürst, des der Glaub''), je úsloví znamenající, že pán/panovník své země je oprávněn zvolit si náboženské vyznání pro své území. Češi tehdy něco důležitého prošvihli. Stalo se to křivdou, ponížením. Vlastně zaslouženým. Měl císař nějaký důvod brát ohled na češtinu a Čechy?

Byli to právě němečtí vzdělanci, kteří v 18. stol. začali zachraňovat český jazyk. To se na štěstí pro češtinu a českou literaturu potkalo s úsilím a vlivem českých obrozenců. Němcům za tuto významnou pomoc českému jazyku patří náš dík. Vždyť v našem jazyce je větší dostatek německých slov, než si veřejnost připouští.

19. století bylo pro Čechy a českou kulturu obrazně vyjádřeno, fénixem z popela. Nebyla tu ještě tolik patrná dualita my a oni, Češi a Němci. Možná všichni, tehdy nebyly sociologické průzkumy, měli rádi svého císaře. Ctili jej a on jim z pozice moci v dobrém nebo po zásluze opácel. I když mezi Čechy a císařem Františkem Josefem nebyl tak vřelý a oddaný vztah jako mezi dnešními Brity a jejich královnou, byla tam znát přece jen větší důvěra v politiku než dnes. Dar na obnovu vyhořelého Národního divadla v přepočtu cca 1 700 000 dnešních korun z jeho vlastních zdrojů byl velkou pomocí k dostavbě. A nejen on, ale i česká i rakouská šlechta přispěla vedle pražských měšťanů, a dalších českých a moravských podporovatelů. To se také málo ví. Ve školách se to děti ještě dnes skoro nedozví. Češi byli vynalézaví, kreativní, schopní... Což jim do dnešních časů vydrželo. Ale pocit spokojenosti a naplněnosti nějak nenachází.

To, že se císař  nedal korunovat českým králem, mu bylo vytýkáno, ale on jím byl podle Zlaté Buly sicilské. Korunovace je v podstatě pouhým divadlem pro veřejnost, i když z politického hlediska velmi významný akt. Tak toto pro změnu promarnil sám císař František Josef I.

Žádný žalář národů, jak nám ve školách vykládali od roku 1918,  se nekonal. Ukazuje se, že to byl pouze politický cíl, jak si ospravedlnit rozpad monarchie. Staré Rakousko-Uhersko započalo v Češích budovat národní velkorysost, která s malým přibržděním v době Protektorátu trvala do února 1948.

Dnes je na politickou scénu celkem dobrý pohled, ale jsou tu rizika, že politický prostor se stane doménou oligarchů a nacionalistických spolků, které na dřívějším vybudovaném strachu z Němců znovu staví svou politickou kariéru. Druhým strašákem společnosti je imigrace a islamizace.

V Německu nesedí žádný druhý Hitler, ale kancléřka, která se pouze ve vyhrocený okamžik projevila jako žena, ne jako politik a defakto, část české i evropské veřejnosti ji má za zlé, že se projevila lidsky nikoli státnicky chladně. Stalo se.

Co se stalo s odvahou potomků rytířů svatováclavského vojska? Je jedno, jestli si tu pověst vymyslel sám Jirásek, aby na politickou zakázku nebo ze své vůle a fantazie povzbudil vlastní národ, či zda se po Bílé hoře objevilo toto vyprávění, ale ten příběh se znaky pohádky i pověsti tu je, proto by radikalizovaní Češi mohli postoupit k daší fázi v řešení společného evropského problému. Na předposlední, třetí pozici. Rozumí se, přestat vystrašeně žvanit a urážet oponenty a převzít odpovědnost za sebe a své děti.

Nikdo na světě vás nenutí přijímat islám anebo si stěhovat uprchlíky domů. Můžete pomoci příkladem, ne manifestovaných strachem. (Tady vím, že je to velmi citlivé místo a uznávám, že rozepsat se tu s návrhy řešení a přístupu, by chtělo celou příručku). Nicméně, tady v českém politickém prostředí se někomu náramně hodí vyvolávání atmosféry strachu a tím posilování svých volebních preferencí.

Strach je k ničemu. Nepomůže a jen více pokazí. Opatrnost a prozíravost místo něj nenastupuje. Velkorysost chybí a tak to, co se na sociálních sítích objevuje, je spíše dětinská reakce vytěsnit radikalizací vše co ohrožuje.

Neohrožují nás imigranti, ale uměle médii a některými politiky budovaný strach, například abychom se nemuseli dělit? Větší nebezpečí je islamismus, který je s nacismem a komunismem velmi dobře srovnatelný. Pro imigranty může být přínosem poznání jiného způsobu života a my nejsme povinni přijímat jejich náboženství. Musí respektovat prostředí do kterého přišli a také pochopit, že i oni sami jsou nejen obětí války, ale i obrovského dezinformačního podvodu, který se týká především migrantů ekonomických. Na druhou stranu, mohla by to být dobrá pracovní síla ve firmách, kde Češi pracovat nechtějí. U strojů v průmyslu, v zemědělství... Snad až vystřízliví z iluzí. Poznání, stejně jako růst stromu nelze urychlit. Pro nás to jsou rizika. Ano. Pojďme o nich mluvit a připravit se na důsledky.

Sami Češi několikrát prchali ze země. Platíme si armádu z našich daní skoro století, a kromě II. světové války na osvobození země, dosud nezakročila.

V jedno věřím, že v případě společenské krize se slušnost do české společnosti může navrátit a nebo i bez krize. Záleží na tom, jak rychle radikalizovaná část veřejnosti začne používat rozum a ne emoce.

Inspirováno článkem na WWW: 

https://www.freemag.one/2016/01/15/nejmene-oblibeny-narod-evropy/